Mrkev, celer, petržel, aby dlouho vydržel!

Další poživatinou, kterou můžeme vylepšit jídelníček našeho čtvernožce, je bezesporu zelenina. I když většina psů jistě zastává obdobný názor jako můj tatínek, a to, že zelenina je poživatelná pouze je-li propasírována skrz prase (či cokoli jiného z čeho se dá udělat řízek), dá se při troše dobré vůle upravit tak, aby zachutnala i nejortodoxnějším masožravcům. A protože se jedná o celkem bohatou skupinu, nezbude nám nic jiného než s ní pár dílů vydržet. Zahájíme asi nejprofláknutějším společenstvem – zeleninou kořenovou, a to proto, že je nejdostupnější, nejvyužívanější a asi i nejdiskutovanější ze všech. Nelze asi začít ničím jiným než mrkvičkou.

Mrkev má prokazatelně pozitivní vliv jak na organismus lidský, tak i psí. Babička mi vštěpovala nad talířem dušené mrkve, že až to spapám, tak rys ostrovid si vedle mne bude připadat jako slepec. Je prokázáno, že přítomnost vitaminu A zlepšuje vidění za šera a prekurzorem tohoto vitaminu je beta-karoten, na nějž je mrkvička velmi bohatá. Ale nejen ostříží zrak, beta-karoten funguje jako účinný antioxidant, snižuje riziko rakoviny (spolu s falcarilonem), stará se o to, aby kosti rostly, jak mají, a podporuje obranyschopnost organismu. Syrová mrkev má močopudný účinek (což se jistě hodí při zánětech močových cest, nebo u močových kamenů), pomáhá při revmatických zánětech kloubů a má projímavý účinek (oproti tomu vařená mrkvová kaše je skvělým lékem při průjmu štěňat). Šťáva může být prospěšná, pokud váš pejsek trpí ischemickou chorobou srdeční (vymačkáte-li ji z mladé sladké mrkve, případně ještě osladíte medem, třeba si dá váš chlupáč říct). Naháčům, bílým hladkosrstým plemenům, jako je argentinská doga, bulteriér apod. může v létě pomáhat ke snížení rizika poškození kůže, když slunce pálí jako o život. Jenže také může zabarvovat jak kůži, tak srst, proto výrazně menší nadšení budou vykazovat majitelé bílých huňáčů, jimž se jejich mazlíček může (ale nemusí) začít přebarvovat díky beta-karotenu do žluta a nepomůže jim ani ten nejvymakanější bělící šampon. Vedle A najdeme v téhle stálici našich zahrad také vitamin B1, B2 a C. Mrkev je do psí misky třeba vždy co nejjemněji nakrouhat, protože jinak díky vysokému obsahu vlákniny bude fungovat v trávicím spíše jako čistící houbička v potrubí než posel zdraví.

Jako další v pořadí se nám představí celer. Jak dužnina, tak nať se mohou pyšnit vysokým obsahem vitaminů B1, B2, PP a hlavně C. Vysoký je také obsah minerálních látek (draslíku, vápníku, sodíku, hořčíku, fosforu, železa, jódu) a přírodních silic, což je skvělé pro strávníky s problémy močových cest či bolavým žaludkem. Také je známo, že tahle zeleninka tiší bolest a o jeho afrodiziakálním vlivu se lze dočíst či doslechnout ledaskde (i když v této oblasti bych jej nijak nepřeceňovala – pokud nemá váš pesan zájem o holky, nevyřeší to ani tuna celeru). Možná se ptáte, proč se tedy nijak často neobjevuje na psím jídelním lístku. Odpověď je úplně jednoduchá – jedná se o velice aromatickou rostlinku, a nutno říci, že většině psů moc pod čumec nejde. Ale pokud se vám povede toho vašeho „ukecat“, pak je to jistě ku prospěchu věci.

Poslední z trojlístku je petržel. Jak kořen, tak nať je zdrojem provitaminu A, vitaminů B, C, E, a minerálních látek (draslíku, hořčíku, železa, vápníku, sodíku a fosforu). Z léčivých účinků nutno zmínit její dobrý vliv na trávení, při zánětech močových cest, kašli a pomoci může i při problémech s háráním. Nedoporučuje se podávat ji ve větším množství březím a kojícím fenkám (vyvolává totiž stahy hladkého svalstva). Pokud to s jejím dávkováním přeženete, mohou se objevit problémy s pigmentací, svědivost kůže a anemie. Jste-li vyznavači přírodní kosmetiky, pak vězte, že odvar z natě dokáže oživit lesk srsti vašeho svěřence a čerstvá naťová šťáva celkem úspěšně odpuzuje hmyz (vyzkoušeno u naháče, jen pozor, pokud má ten váš citlivější pokožku). Obdobně jako celer oplývá petržel výraznou chutí, a ne každému bude šmakovat.

Trošku méně známý je pastiňák. Ze všech doposud zmiňovaných druhů má nejvíce vitaminu C a chlubit se může i velkým množstvím draslíku. Jinak se jeho účinky výrazně podobají petrželi.

Ředkev i ředkvička se hodí na ledacos. Mají antibakteriální účinky, upravují trávení, rozpouští ledvinové kameny, uvolňují hleny atd. Jenže  stejně jako většina předešlých je tak výrazně aromatická, že její zařazení do psí výživy je velmi problematické. Za léta, co chovám, jsem měla pouze jediného psa, který byl ochoten baštit ředkvičky (ale klidně tak feferonky a cokoli co byl schopen polknout). Dodnes jsem přesvědčená, že neměl ani čich a ani chuťové buňky.

Ani dnes si neodpustím trochu exotiky. Následující zeleninku drtivá většina našich mazlíčků nikdy neochutná, ale na druhou stranu není od věci tušit, že cosi takového existuje.

Krabilice hlíznatá je opravdu mladá zelenina. I na našem území ji lze občas najít ve volné přírodě. Použít se dá jak nať, tak hlízky (ale ty pouze vařené). Vysoký obsah škrobu z ní nedělá zrovna favorita psího jídelníčku.

Sevlák zeleninový aneb sladký kořen se užívá jako náhradní plodina pro výrobu cukru a má pozitivní vliv při léčení plicních chorob, jaterních problémů a při žloutence. Výrazně se podobá krabilici.

Arracacha (kreolský celer) je exot této skupiny. Stojí kdesi mezi mrkví a celerem a setkat se s ní můžeme především v Jižní Americe (pochází z oblasti And). Může se pochlubit poměrně vysokým obsahem vápníku i beta-karotenu. No, já ji nikdy ve skutečnosti neviděla, ale pokud se k ní dostanete, proč to nezkusit – jen prosím UVAŘIT!

Dnes jsme si prohlédli ty druhy, na něž se musí hezky s motyčkou a příště upřeme svůj zrak do zeleně.

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.

Zelenina listová dobré zdraví zachová!

Dneska koukneme do zeleného (tedy převážně zeleného) listoví. Jistě již od útlého mládí každý z nás baští zelený hlávkový salát na nejrůznější způsob, a kdo z nás by neznal Pepka námořníka, který po elegantním polknutí obsahu špenátové konzervy nabyl rozměrů přímo kulturistických.  Proč jej tedy nenabídnout našim čtvernohým spolubydlícím, že? Znovu samozřejmě narážíme na fakt, že pes coby šelma má přece jen jinak fungující trávení, a tudíž mu asi stěží bude dělat dobře miska plná zelených listů, ale všechno má řešení. U listů platí sekat, sekat, sekat, ještě lépe mixovat a pokud možno před touto destruktivní činností ještě spařit. Takže čímže si to můžete hezky zaneřádit mixer?

Nedá mi, abych hned na první místo nezařadila špenát. Úžasná to záležitost, kterou velká část dětí a mládeže považuje za něco jako zbraň hromadného ničení. Jejich chyba. Přes veškeré pověsti špenát není nijak přemrštěně bohatý na železo (to je tak, když se vědecký pracovník upíše v desetinné čárce a dalších X odborníků to bohapustě opíše). Ale vzhledem k jeho vysokému obsahu v mase to psím strávníkům bude nejspíš jedno. Je dobrým zdrojem vitaminů C a K, draslíku, beta-karotenu, luteinu (a karotenoidů obecně). Účinně funguje jako antioxidant, pomáhá udržet oči v dobré kondici i ve vyšším věku, je antianemický a domluví línému střevu, pokud se dostaví zácpa. U lidí byl prokázán pozitivní vliv obsažených fytohormonů na vývoj svalstva (takže svalovci by si měli dávat hovězí steak se špenátem), ale jak to bude u hafanů, to vážně netuším.

O tom, že salát (ať již hlávkový, ledový, listový či římský) obsahuje spoustu  dobrých věcí, jistě nikdo nepochybuje. beta-karoten, vitamin K a C, kyselina listová, mangan, chrom, jod a zinek. Obsah kyseliny šťavelové může ve větším množství přispět ke vzniku ledvinových kamenů, ale silně pochybuji, že by někdo podával salát v takovém množství, aby našemu miláčkovi vytvořil kamenolom v močových cestách. Na druhou stranu má příznivý vliv na trávení. Každopádně nejvyšší obsah všeho dobrého, co nabízí, je ve vnějších listech, nikoliv v tzv. srdíčku, o nějž se doma svorně pereme, protože všem nejvíc chutná. A pokud pro salát půjdete na zahrádku, tak až později, protože po ránu má nejvyšší obsah tolik obávaných dusičnanů.

Polníček (kozlíček polní) – skvělá věc s podobnou skladbou obsažených vitaminů a prvků jako salát, ale ve vyšší hodnotě. Obzvláště obsah vitaminu C (40–58mg ve 100g) je daleko vyšší než např. v citronu. Mimochodem – je skvělý na nervy, takže až budete šílet před zkouškami, že pes překusuje aport, neobíhá plenty nebo špatně nabíhá do slalomu, dejte si oba protekční dávku. Nelze také nechat bez povšimnutí obsah rutinu (najdeme jej také v čekance), který je účinným antioxidantem a antikarcinogenem.

Mangold je dalším méně známým zástupcem v téhle skupině (tedy u nás, u středozemního moře bez pardonu vládne). Byť je to blízký příbuzný řepy, konzumuje se z něho výhradně nadzemní část. Pokud chcete použít postarší rostlinku, počítejte s tím, že její nahořklá chuť může strávníky (bez ohledu na počet končetin) poněkud odradit, takže raději před podáváním povařit (2–3 minutky, vkládat do horké vody a nepřikrývat). K čemuže vlastně tahle rostlinka? Oplývá množstvím vitaminů A, K, E a C, zinku, vápník, hořčík a díky obsahu specifických flavonoidů má schopnost regulovat hladinu krevního cukru, což je skvělé, je-li váš pes diabetik. Účinný antioxidant, podporuje trávení a má veskrze pozitivní vliv na játra. Přispívá také ke správnému vývoji kostí, pomoci může i při artritidě. Ale jak už to tak bývá, nic není jen skvělé – nezanedbatelný obsah výše zmiňované kyseliny šťavelové nás nabádá, abychom jej dávkovali s rozumem.

Řeřicha zahradní může nejen příjemně ozdobit váš byt. Ale i jídelníček a psí misku. Je ceněna hlavně pro obsah vitaminu C (asi 30 mg ve 100 g, ale uvádí se až 69 mg), B, K, karoten, železo, vápník, jod a kyselina listová. Má příznivý vliv na krvetvorbu, patří mezi účinné antioxidanty i antikarcinogeny, uplatní se i při nemocech štítné žlázy, problémech s látkovou výměnou a žlučníkem (Vánoce za dveřmi, mohlo by se hodit). V Indii se používá jako prevence poporodních problémů (u lidí, samozřejmě). Velkou překážkou v zařazení do psího jídelníčku může být velmi výrazné aroma a chuť, která připomíná ředkev. Málokterý pes ocení baštu, která štípe do jazyku. Obdobná je i řeřicha potoční (potočnice lékařská), oblíbená to zelenina Napoleona Bonaparte. U nás je chráněna, takže prosím neorvávat ve volné přírodě. Polívčičku si přihřeje i roketa setá (rukolakterá ), má velkou výhodu, že je mrazuvzdorná, takže ji můžete mít čerstvou na zahrádce klidně i na Silvestra. Jinak ji vlastnostmi připojme k řeřichám.

Ve výčtu nesmíme zapomenout na pampelišku lékařskou (no nedivte se, poté co nám mnoho let tloukli do hlav, že to není pampeliška, ale smetánka, podlehla věda tlaku veřejnosti a hurá, máme pampelišku). Byť ji má většina lidí stále zařazenou jako úporný plevel, případně poskytovatelku žlutých květů na jarní věnce a babiččin med, mladé listy lze použít jako zeleninu. Vysoký obsah draslíku, xantofyly, provitamin A (beta-karoten), vitaminy C a B2. Obdobně jako řeřicha je díky obsahu inulinu vhodná pro diabetiky, hořčiny podporují trávení a tvorbu žluče, ale nahořklá chuť asi nebude zrovna favoritem.

Pokud jste nikdy neslyšeli o kardy, pak vězte, že je to vzácná zelenina, příbuzná artyčoku, která vypadá spíše jako bodlák (pěstuje se často jeko okrasná rostlinka v zahradách). Obsahuje cenné látky jako hořčinu clarin (skvělá při problémech s játry),  inulin (cukrovka), slizy, draslík, vápník, fosfor, hořčík aj., z vitaminů C, karoteny, vitaminy B. Vhodná pro diabetiky, žlučníkáře, revmatiky a při ateroskleróze, ale chcete-li, aby byla poživatelná, počítejte se 2 hodinami vaření.

Nejen v čajíčcích pro miminka se uplatní fenykl sladký. Listy se dají využít jako zdroj vitaminu C, draslíku, hořčíku i fosforu a má veskrze pozitivní vliv na zažívání, jenže opět narazíme na velmi výrazné aroma.

Spíše pro zajímavost a povědomost, že něco takového existuje, ještě letem světem zmíním pár rostlinek.

Málokdo ví, že hořčice se také použít jako zelenina, ale asi si dovedete představit chuť a nadšení, s jakým se na ni budou chlupatí strávníci vrhat  :-). Notabene, může způsobit zažívací problémy. Šťovík kyselý se chlubí vysokým obsahem vitaminu C, beta-karotenu, manganu, křemíku, kyseliny listovoé, ale také šťavelové. V malém množství nevadí. Následují další plevely s chutí podobnou šťovíku – šrucha zelná je plevel, jehož hlavní devizou je obsah omega-3 mastných kyselin, a lebeda zahradní oplývá obsahem vit. E.

Jak sami vidíte, je z čeho vybírat, na druhou stranu pro nějak rázné oživení „chlupatého“ jídelníčku to asi nebude.

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.

Bratránci bílých lilií – pomohou, či zabijí?

Asi se vám tenhle název zdá poněkud prapodivný v kynologickém časopisu, a obzvláště v povídání o krmení. Vždyť který cvok by házel psům do misky lilie, že? Divili byste se, ale ledaskdo. Samozřejmě že ne ty rozkošné sladkobolné bílé trumpety, ale světe div se, do rodinky lilií patří i takové selské hřbety jakými jsou česnek a cibule. Tyhle v lidské kuchyni úžasně oblíbené rostlinky mohou nadělat v psí misce pěknou paseku.

Málokterá kuchařka by si dokázala představit vaření bez cibule. Dokonce ani lidové léčitelství by nerado tuto aromatickou a slzotvorné kanálky dráždící poživatinu vypouštělo ze svých magických receptur. Zatímco u lidí je považována za zdraví prospěšnou pro obsah flavonoidů a dalších látek působících protizánětlivě a hýčkajících trávicí trakt, u psů je vedena na seznamu nebezpečných látek. Samozřejmě že s dogou nešvihne, pokud náhodně schroupne pár koleček upadnuvších při krájení ze stolu (maximálně jí zaslzí očka), stejně tak vylízání kastrolu po omáčce dělané na cibulovém základu jistě hafana na životě neohrozí. Ale pokud by propadl nějakému podivnému nadšení z této plodiny a baštil ji v míře větší než přiměřené (neptejte se, co to je, vždyť ani naši zákonodárci to netuší, jak potom já, prostý občan), pak by mohl nastat problém. Cibule (konkrétně tylenol) totiž může u masožravců způsobit hemolytickou anemii (citlivé jsou obzvláště kočky). Ale ani poškození jater, alergická reakce, astma, průjem či zvracení by jistě nebyly přehlédnuty. A pokud si snad myslíte, že tepelnou úpravou riziko snížíte, pak vězte, že se vskutku hluboce mýlíte – syrová, vařená, smažená – stále stejně toxická. Takže když cibuli, tak trošku a sem tam.

Kdo jiný by měl následovat cibuli než česnek.  Nutno říci, že kvůli účinkům česneku na psí zdraví jsou si někteří chovatelé ochotni vzájemně sežrat hlavy. Jedni tvrdí, že není nic lepšího a prospěšnějšího, druzí při spatření česneku poblíž psí stravy kříží prsty a vzývají zlé duchy k odchodu zpět do podzemí. Jak už jeho příbuznost s cibulí napovídá, nadměrné dávky mohou způsobit taktéž anemické onemocnění.  Na druhou stranu, kdo by neznal léčebné účinky téhle úžasné rostliny. Upřímně – kdyby člověk při pravidelné konzumaci nevypuzoval velmi specifický odér, jistě by ho z preventivních důvodů zařadilo do jídelníčku velké procento obyvatel. Ale zpět ke psům. Pamatuji dobu, kdy se velké oblibě těšily česnekové tablety pro psy. Spousta pískařů je bez problémů používala, než vyšla informace, že česnek v žádném případě ne. Zájem velmi výrazně poklesl a česnek tiše vymizel z psího jídelníčku. Jak už to tak bývá, časem se vášně uklidnily, a dnes se tenhle antiupíří prostředek vrací zpět do psí stravy. Ať již v podobě přírodní, nebo jako přípravek komerčně vyráběný.  Pokud se přikláníte k variantě podávat, pak se držte dávkování na krabičce, případně stroužkem denně (u čivavy a podobně miniaturních plemen prosím ne víc než půlku), cca do frekvence 5krát týdně. K čemu že vlastně může být dobrý? Posilování imunitního systému, včetně antikarcinogenních účinků, přírodní antohelmetikum (lidově řečeno funguje proti červíkům), antiparazitikum (česnekem navoněná krev bleškám moc nevoní, obzvláště při kombinaci s pivovarskými kvasnicemi), antibakteriální a antimykotické účinky (prolisovaný a zředěný olivovým olejem jej lze prý využít při drobných poraněních či ušní infekci), antioxidant, podporuje činnost jater a jistě by se našlo i něco dalšího. Ale pozor, oproti cibuli tepelná úprava likviduje spoustu dobrých vlastností. Stejně tak česneku nijak zvlášť nesvědčí, pokud je ponechán oloupaný volně. Sice postupně ustupuje zápach, protože jeho původce allicin je výrazně nestabilní, ale stejná látka je právě tím žádaným přírodním antibiotikem.

Do téhle rodiny patří samozřejmě také pórek. Jako blízký příbuzný obsahuje vše, co jeho bratránek česnek a sestřenka cibule.  Je bohatý na vitaminy C, E a B, karoten, niacin, draslík, vápník, fosfor, mangan a selen (v zelené části je všeho více než v bílé, takže až si budete dělat třeba pórkovou polévku, tak listy nevyhazovat. Pro člověka má spoustu dobrých vlastností (diuretické, protizánětlivé apod.), ale v psím světě sedí v šuplíčku společně s cibulí, takže když už dát, tak drobátko.

Zapomenout bychom neměli ani na pažitku, která je čtvrtým členem téhle štiplavé rodinky. A nikterak z ní nevybočuje, takže je celkem zbytečné se o ní více rozepisovat. Snad jen, že může v malém množství oživit psí jídelníček, ale zdaleka ne každému chlupáči chutná.

Opustíme skupinku cibulovin a mrkneme se na posledních pár kousků zeleniny, které doposud tak nějak nikam nezapadaly.

Ibišek jedlý (zvaný též okra) se používá ve formě nezralých tobolek. Oplývá hlavně pěkným obsahem vitaminu C a  pepsinem, který velmi svědčí střevu i žaludku. Lze jej použít jak syrový, tak tepelně upravený, a pokud psu nevadí jeho specifické aroma, může si na něm klidně pochutnat. Dokonce jsou známy případy, kdy prospěl psům s gastrointestinálními a ledvinovými problémy. Pokud to ovšem přeženete s množstvím, mohou se dostavit průjmy, a to není nic moc.

Křen vašeho chlupáče asi nenadchne, ale kdyby náhodou, pak vězte, že  je to velmi bohatý zdroj vitaminu C, karotenů, hořčíku, draslíku, vápníku, fosforu a antibakteriálních látek.  Ovšem díky obsahu sinigrinu, který má na svědomí výraznou chuť a vůni křenu, se může stát u citlivějších jedinců i poněkud dráždivou poživatinou.

A poslední na řadu přichází rebarbora.  Přiznám se, že babiččin rebarborový koláč byl vážně pochoutka, takže se dala přežít i přednáška ohledně mimořádně pozitivního vlivu na zdraví. Jenže, jako u spousty jiných rostlinek, i u rebarbory je poněkud jiný vliv na lidské a psí zdraví. V některých pramenech je dokonce pro obsah šťavelanů zařazená mezi potraviny pro psy toxické, takže zase nic. Jak už to tak bývá, pozře-li váš pes pár kousků téhle rostlinky, nemusíte hned běžet k veterináři, ale předkládat cíleně není zrovna dobrý nápad.

Takže tím jsme ukončili zeleninový oddíl a od příště hurá na ovoce. A pokud jste tady nějakou zrovna vaši oblíbenou zeleninku nenašli, pak se hluboce omlouvám  :-).

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.

Na tapetě lusky!

Když se řekne luštěnina, většině hned naskočí zeleňoučký hrášek nebo těžký ranní vzduch v ložnici po fazolové večeřičce a spousta lidí si také po chvilce vybaví tolik diskutovanou sóju. Tak hezky popořádku. Luštěniny jsou rostliny, z nichž je hlavní konzumní částí semeno (tedy rozumějme ve výživě člověka, protože každá kravka si s chutí pochutná na celé šťavnaté rostlince hrachu apod.). Obecně jsou zdrojem bílkovin, oplývají vysokým obsahem vitaminů řady B a nenasycených mastných kyselin, vlákniny, vápníku i železa (ale v ne zcela ideálně vstřebatelné podobě). Vedle brambor mají oproti salátům, rajčatům a dalším plodinám vyšší energetickou hodnotu. To byla pozitiva. A teď z druhé strany. Vysoký obsah komplexních uhlohydrátů a jednoduchých cukrů, které v kombinaci s trávicími enzymy psů, koček ale i člověka vytváří nadměrné množství střevního plynu, což v naší obyčejné lidské řeči znamená, že se po konzumaci můžeme slušně nadmout a zamořovat široké okolí pěkných pár hodin. Jojo, žádná legrace. Stravitelnost téhle plodiny také není nikterak omračující. Ještě v zelené podobě dejme tomu, ale jakmile ji necháme uzrát a případně usušíme, nezbude než vše hezky uvařit, jinak syrová jak jednou stranou vstoupí, tak druhou tělo opustí, jen bohatší o zážitky z průjezdu trávicím traktem.  Příprava luštěnin (krom zeleného hrášku a zelených fazolek) má svá pravidla. Za prvé je třeba ji namočit. Nejen že tím výrazně zkrátíme dobu varu a stane se mnohem stravitelnější, ale zbavíme ji také částečně nadýmavých oligosacharidů a lektinů. Co vlastně to lektiny jsou? Je to bílkovina, která nám i našim čtvernožcům běžně koluje v těle a páchá tam dobré skutky, ale vetře-li se zvenčí, pak může začít celkem výrazně škodit, což se projeví například zpomalením růstu, poruchou trávení, špatným vstřebáváním vitaminů, hubnutím či snižováním obsahu inzulínu v těle. Naštěstí varem denaturuje obdobně jako vaječný bílek, a tak přestane vykonávat záškodnickou činnost. Další možností je naklíčení semen, což s sebou přinese nejen výrazné zvýšení stravitelnosti, ale také vyšší obsah tělu prospěšných vitaminů a enzymů. Jen pozor na syrové fazole, kde je tak vysoký obsah výše zmiňovaného lektinu, že může dojít k otravě! Luštěniny lze použít např. potřebujeme-li u našeho chlupatého zlatíčka odstranit nějaký ten tukový faldík, protože mají skvělou schopnost zasytit. Stále však mějme na paměti, že pes není býložravec, takže téhle vlastnosti je třeba využívat  skutečně s mírou.

Ať tak či tak, luštěniny se v psím jídelníčku nepoužívají nikterak masově. Lze s nimi psí stravu doplnit, ale rozhodně na nich nelze stavět, i když sója je velice oblíbenou náhražkou živočišně bílkoviny u výrobců levných krmiv. A jaké že vlastně můžeme použít druhy?

HRÁCH – kdo by neznal tuhle sympatickou plodinu. Máme-li k dispozici loupaný, pak jej nemusíme ani namáčet, stačí uvařit, ale lze jej samozřejmě předložit i v zeleném stavu buď čerstvý, nebo mražený. Záleží jen na chuti toho kterého strávníka. Šťáva z čerstvého hrášku, včetně lusku, obsahuje určitou složku, která podporuje činnost slinivky břišní.

CIZRNA (ŘÍMSKÝ HRÁCH) – jen podobná velkému hrachu a gurmáni tvrdí, že má jemně oříškovou chuť (což bude, předpokládám, našim hafanům dost fuk). Od klasického hrachu se poněkud odlišuje svým složením a může se pochlubit vyšší výživnou hodnotou. Je bohatým zdrojem vlákniny, ale i vápníku, železa, vitaminu B 15 (pangamilu) a kyseliny linolové. Kromě bobů (které se musí déle vařit) se používá i cizrnová mouka.

FAZOLE – mají nejrůznější tvary i barvy a jednotlivé druhy se tu více tu méně odlišují i složením, a tím též využitím v kuchyni. No, v psí misce se nejspíš objeví maximálně ve formě zbytku pánečkovy mexické večeře. Ale kdo ví, třeba právě vy zaexperimentujete.

ČOČKA – je lépe stravitelná než hrách či fazole. Má vysoký obsah vitaminů skupiny B a z minerálů hlavně fosfor, hořčík a vápník. Kromě toho obsahuje i síru, železo, měď, zinek, draslík, sodík, selen a nikl, některé enzymy, organické kyseliny a lecitin, ale také vyšší podíl purinových látek což není žádná sláva.

SÓJA – má naprosto výsadní postavení v celé této skupince. Z hlediska výživy člověka je v současné době nepostradatelná, čemuž nahrává obsah jednotlivých složek. Vysoký obsah kvalitní bílkoviny z ní činí takřka spásu pro přelidněný svět. Obsah minerálů v sóje je kolem pěti procent, což je až dvakrát více než u běžných luštěnin. Vysoký je zejména obsah vitaminů B1 a B3, lecitinu, vápníku a hořčíku. Využívá se k výrobě nejrůznějších náhražek masa, mléka, ale hlavně se s ní lze setkat ve formě mouk či bobů. Vše vypadá růžově, ale nesmíme zapomenout, že co je ideální pro všežravce, nemusí nutně prospívat masožravcům. I když není nutno sóju úplně odsoudit, faktem zůstává, že je u psů velmi častým alergenem. Aby ji bylo vůbec možno ke krmení použít, je nutno ji nejdříve zbavit velmi tvrdé slupky, extrahovat (odtučnit) a semlít, a i poté je pro psa spíše „žaludeční vycpávkou“ než čímkoli jiným.

Jak vidno, ani nad tak specifickou skupinou, jakou jsou luštěniny, není třeba lámat hůl. Byť by neměly zabírat zrovna čestné místo v psích miskách, nikde není psáno, že je nemohou obohatit, ale za dodržování specifických podmínek a s přihlédnutím k trávení toho kterého chlupáče. Každopádně dejte při svých výživářských experimentech pozor, abyste svému zlatíčku nepřivodili pěkný břichabol!  A po nějaké době zase tabulčička pro zvídavé.

(B - bílkovina, T - tuky, C - cukry tedy sacharidy, VL - vláknina)

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.

Rajče, tykev, okurka!

Zima vrcholí a naše drahá Evropa se pomalinku plíží směrem k létu (jsem optimista, víte.) A léto, to jsou v našem jídelníčku saláty nejrůznějších chutí a vůní, leč v málokterém chybí rajče či okurka. Jak právě tahle populární zeleninka svědčí našim chlupáčkům? No, k vašemu zklamání, zatímco nám ji každý lékař i poradce přes zdravý životní styl vřele doporučí, čtvernohým kamarádům  nic moc pozitivního přinést nutně nemusí.

Takže začneme u lilkovitých a trojici odstartuje rajče. Úžasná červená či žlutá věcička, krásně aromatická s prý protirakovinnými účinky bohatá na beta-karoteny a vitamin C, vitamin B, lykopeny, chrom a draslíku, majíc vysoký podíl vlákniny a minimum tuku. Oplývají antioxidačními účinky a působí dobře na prostatiky, kardiovaskulární systém, krevní oběh a poruchy látkové výměny. Zní to skvěle JENŽE… kompletně celá rostlina obsahuje alkaloid solanin, který je vskutku dost jedovatý. Ve zralých plodech je sice jeho obsah minimální a případnou tepelnou úpravou jej můžeme ještě snížit, jenže pes je na solanin citlivější než člověk, a také vzhledem k  tělesným rozměrům některých plemen může být k otravě výrazně náchylnější. Mezi klinické příznaky otravy patří letargie, slinění, dýchací potíže, koliky, zvracení, průjem nebo zácpa, široce rozšířené zornice, obrna, arytmie či poruchy nervového komplexu (porucha koordinace, svalová slabost, třes, křeče apod.). Ve své podstatě není jediný důvod, proč by váš pes měl baštit rajčata. Má-li je rád, tak prosím, kousek mu vážně neublíží, ale toť vše. Nezapomínejte, že rajče patří do skupiny lilkovitých spolu s takovými čarodějnickými lahůdkami, jakými jsou rulík zlomocný, durman, blín či mandragora.

Co by mohlo za rajčetem následovat jiného než paprika. Ta se již v psí misce může objevit častěji (tedy pokud vás nenapadne taková konina, že byste předložili papriku pálivou). Obsahuje vitaminy A, C, P, beta-karoteny a kapsaicin. Jde jen o to, jak ji hafan zvládne chuťově. Předpokládám, že nepojede každému. Ale i tady platí (jako ostatně u většiny zeleniny), že tepelná úprava neuškodí.

Trojici uzavírá lilek neboli baklažán. Je zajímavé, že slupka a semena obsahují o něco více zdraví prospěšných látek než samotná dužina, proto se před úpravou neloupe. Obsahuje pektiny, vlákninu, draslík, vápník, fosfor, hořčík, zinek, železo, sodík a také určité množství vitaminu A, B a C. Hodí se při lehké zácpě, může pomoci při kožních problémech, svědčí játrům a tzv. očišťuje krev.  Čerstvá šťáva funguje protizánětlivě. Takže chceme-li ho přidat do misky, pak neloupat, tepelně upravit a rozmačkat.

Oproti již představeným lilkovitým plodinám je následná skupinka tykvovitých pro pesany výrazně vhodnější. A jako první nastupuje okurka! V těchto zelených pokladech najdeme beta-karoten, B1, B2 a PP vitaminy, kyselinu L-askorbovou, ale co je hlavní – nízký obsah energie nahrává využití při redukčních dietkách. Vedle toho jsou celkem úspěšné antioxidační účinky a enzym erepsin, díky němuž je lze využít jako přírodní antihelmintikum (berte s rezervou), čistič střev a podpoří činnost slinivky břišní.

Nemůžeme samozřejmě zapomenout také na meloun. Ať cukrový nebo vodní, je silně močopudný, což se osvědčilo při ledvinových potížích. Plody mají i vysoký podíl vitaminu A, B (B1, B2, PP či P), C a další minerální prvky. Melouny mají blahodárný vliv na stimulaci krevního oběhu, pomáhají stabilizovat poměr vody a soli v organismu, působí antioxidačně. Mezi antioxidanty řadíme z obsažených živin vitaminy A, B2, C, karotenoid lykopen a tripeptid glutathion. Jen prosím pejskům pečlivě „vyďobat“ jadérka a počítat s častějším venčením.

Dýně obsahuje minerální látky (železo, hořčík, draslík, sodík), alfa a beta karoten a vlákninu. Dobře působí na trávení (při mírném průjmu prý pomáhá 1 lžička denně, ale pokud to přeženete, může se váš pes pěkně „proběhnout“), a lze ji najít i v hypoalergenních krmivech. Dýně jsou skvělý antioxidant, snižují hladinu cholesterolu, celkově posilují organismus a díky regulaci hladiny cukru v krvi svědčí diabetiků. Jak už to tak bývá, názory se různí, takže někteří veterináři doporučují pro většího psa lžičku občas a jiní s klidem tvrdí, že dýně může nahradit až ¼ krmné dávky. Někteří chovatelé pečou dokonce dýňové sušenky a přísahají, že se jejich psi mohou po téhle lahůdce utlouct. Jen semínka v klidu vynechte, s těmi si psí trávení vážně neporadí.

Cuketa má velmi nízkou energetickou hodnotu, protože obsahuje kolem 91 % vody, jen trochu vlákniny a pouze kolem 4 % sacharidů. Pozitivní je vysoký obsah beta-karotenu a minerálních látek – hořčíku, fosforu, vápníku, zinku, draslíku, mědi a železa, vitaminů A, B, E a vlákniny. Více těchto látek obsahuje slupka, jenže její stravitelnost je pro vyšší obsah vlákniny o dost snížená. Cuketa příznivě ovlivňuje trávení, účinkuje jako antioxidant, posiluje sliznici střev a omezuje zácpu. Také má zvyšovat výkon mozku, soustředění a uklidnění nervů (večer zkusím dát našemu maliňákovi koňskou dávku, třeba se zamyslí, uklidní a přestane aportovat figuranty).

Patizon je vážně hezká zeleninka. Krom estetických pozitiv ještě oplývá minerálními látkami, jakými jsou sodík, draslík, železo, měď, chlor a fosfor. Stejně jako ostatní druhy dýní, podporuje trávení, zvyšuje obranyschopnost organizmu a celkově jej zklidňuje a regeneruje, napomáhá snižování hladiny tuku v krvi, má pozitivní účinek na srdce, ledviny a slinivku břišní. Můžete jej také vyzkoušet, pokud je váš hafan stižen revmatismem.

A jako tradičně mi to nedá, abych nevyštrachala nějakého toho exota. Např. lagenárie (kalabasa) – statná popínavá jednoletka, pěstovaná pro mladé jedlé plody, výhonky a semena. Má nízkou energetickou hodnotu a slušný obsah vitaminu C, B a pektinu. Plody mají nejrůznější tvary a některé jsou až 2 m dlouhé. Slupka vyschlých zralých plodů je neobyčejně tvrdá a dělají se z nich láhve, kuchyňské náčiní, hudební nástroje, plováky k rybářským sítím a spousta dalších užitečných věcí. Takže pokud ji seženete a pesanovi nebude chutnat, můžete mít prima džbánek na pivko.

Druhou návštěvou z dalekých krajů je Lufa (tivuk). Plody lufy vypadají jako přerostlá okurka, jsou jedlé, chutné a křehké. Ovšem pouze mladé, takže sklízet musíte maximálně do 2 týdnů po opylení, protože potom pletivo tak zpevní, že se z něho vyrábějí skvělé přírodní žínky do sprchy i sauny.

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.

Řepa a brambory, hafanům vyhoví?

Když se řekne hlíza, člověku se nejspíš vybaví dřina při bramborové brigádě, bulva zase většinou vykreslí obrázek, jak dědek v dřepu tahá řepu. Jenže i tato skupinka je bohatší, než se na první pohled zdá. Vedle brambor a řepy sem patří také tuřín, vodnice, čekanka, topinambur, maniok či batáty. (Jistě bychom našli i další, ale k těm se asi naši čtvernožci nikdy nedostanou). Začněme tentokrát exotikou.

Batáty (plody povijnice jedlé), zvané také jako „jam“ či sladké brambory jsou plodina, o které většina z nás slyšela, a málokdo ochutnal.  Vynikají vysokým obsahem vitaminu C (který výrazně „zkrouhnete“ nutným vařením), škrobu (no, z toho psí žaludek zase tak moc jásat nebude) a jsou výživnější než „normální“ brambory, ale stejně jako ony obsahují jedovatý alkaloid (v daném případě  dioscorin), takže pokud se rozhodnete těmito hlízami obohatit psí jídelníček, vřele doporučuji povařit, rozmačkat a zamíchat do psí večeře. Uvidíte sami, zda chuť podobná dýni vašeho mazlíčka nějak osloví.

Maniok neboli kasava je ještě exotičtější, jedovatější a z výživářského hlediska pro psa nanicovatější než batáty. Obsahy živin jsou nevyrovnané, ale pokud už budete mít potřebu tuhle podivnost zařadit do vaší kynologické kuchařky, pak prosím řádně uvařit a pro vlastní potěšení (jinak nevím proč jej psu dávat) v pidi množství přidat k hodnotnějšímu krmivu.

Čekanka už je přece jenom známější. Využít se dá nejen kořen, ale i tzv. čekankové puky, které obsahují hořčiny stimulující činnost jater, žlučníku a střev, vitamin C, A, vitaminy skupiny B, z prvků draslík, vápník, fosfor, hořčík, sodík, železo, mangan, zinek a měď. Kořen já osobně využívám ve formě kávovinové náhražky melty, kterou (oslazenou hroznovým cukrem, aby byla chuťově atraktivnější) předkládám nežravcům nebo psům se zažívacími problémy. Obsahuje inulin, který prospívá cukrovkářům, ale i dietářům díky snižování pocitu hladu u konzumenta. Ale jak už to tak bývá, všeho s mírou. Nadměrné využívání této plodiny může z těla odplavovat užitečné prvky jako zinek, železo a vápník.

Topinambur (slunečnice hlíznatá) je (velmi laicky řečeno) něco jako nasládlý brambor. Plodina bohatá na vitaminy B, C, D, složení cukru podobné medu a podobně jako u čekanky velmi užitečný inulin z něho dělají celkem zajímavý komponent i pro nadšené pejskaře – výživáře. Každopádně někteří výrobci kompletních krmiv jej už „objevili“ a využívají jeho vlastností při sestavování speciálních, většinou hypoalergenních  receptur. V běžné kuchyni lze přidat i syrový (nejlépe jemně nastrouhaný), nebo povařit (klidně neloupaný) a použít jako přílohu k masu.

Tuřín a vodnice jsou dvě rostlinky sobě navzájem hodně podobné (tuřín je něco jako starší brácha – větší a výživnější). Díky vysokému obsahu vitaminu B6 a kyseliny listové jsou skvělým doplňkem, pokud váš pesan trpí onemocněním ledvin, ale rozhodně se jim obloukem vyhněte při problémech se štítnou žlázou. Dobrý zdroj vitaminu K, C, karotenů, vápníku, mědi, hořčíku, vápníku či antioxidantů.  Využít lze jak kořen, tak i zelenou nať.

A už jsme se dopracovali ke klasice. Začneme řepou (byť není řepa jako řepa, drze je shrnu všechny dohromady). To, že se tato plodina používá naprosto běžně v kompletních krmivech, se dočtete ve většině uvedených složení. Řepa napomáhá úpravě trávení, správné funkci střev, potažmo zlepšení obranyschopnosti organismu. Je také skvělým zdrojem draslíku, křemíku, vitaminu C a kyseliny listové. Tolik radosti z jedné bulvičky, což? Ovšem opět vám nezbude než hezky ji zbavit slupky a krouhat a krouhat. A zvolíte-li řepu červenou, počítejte se zabarvením bobků (a někdy i loužiček), za něž by se nemusel stydět ani lordožravý pes baskervilský (i když šlechta má vlastně krev modrou, tak čert ví, jak vypadá taková baskervilí hromádka). U cukrovky pozor na vysoký obsah cukru – většinou se užívá řepná dužina, která je vlastně jen „odpadem“ při výrobě bílého zlata, jímž si my dvounožci s oblibou likvidujeme chrup i figuru.

A konečně brambory. Není tak dávná doba, kdy vám každý pejskař zasvěceně tvrdil, že tahle oblíbená plodinka je v psí výživě úplně pro kočku (tedy spíše pro čuníka), protože ji masožravý žaludek prostě nedokáže strávit. Jenže doba se mění, a dnes je tenhle jihoamerický import využíván především v krmných dávkách velmi citlivých jedinců. Vláknina, vitamin C, B1, B6, vápník, železo fosfor, hořčík, chrom, zinek a měď. Díky nízkému obsahu sodíku jsou vhodné pro pesany s nemocným srdcem, prospívají trávení i ledvinám a pomáhají při dietách. Rozhodně nedoporučuji krmit brambůrky syrové, protože alkaloid solanin (nejvíce je ho v zelených částech a u oček) by mohl slušně zacvičit zdravím vašeho mazlíčka. Ideální je vaření v páře.

Tak toliko o téhle skupině.

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.