Obilíčko, obilí – výživáře rozčílí?

V minulém čísle jsme uzavřeli povídání o krmivech živočišného původu, a teď hurá do rostlinné říše. Málokterá květinka využívaná ve psí výživě rozpoutá takové vášně jako někteří zástupci obilovin. Ale pěkně od začátku. Co jsou to obiloviny? Nic víc a nic méně než semena trav. Samozřejmě že ne ledasjakých, ale řádně a cíleně šlechtitelsky promakaných. Najdeme zde pšenici, oves, žito, ječmen, kukuřici, ale také rýži a poněkud méně známé druhy jako proso, čirok, pohanku, merlík a amarant (neplést prosím s amarouny). Chtě nechtě musím zmínit, z čeho se takové obilné zrno skládá, protože každá z částí má svá specifika. Obaly tvoří asi 8–14 % hmotnosti zrna a z výživářského hlediska je důležitý vysoký obsah vlákniny. Jsou skvělé k rozhýbání střev. Krom úhledného bobečku od nich nic moc jiného nečekejte. Klíček – je sice bezkonkurenčně nejmenší částí, zato je doslova nadupaný vitaminy (B1 a E), enzymy, cukry, tuky i bílkovinami. Skvěle se osvědčil v posilujících přípravcích, které mají „nakopnout“organizmus. Zbývá největší část, a to endosperm, kde najdeme především škrob a bílkoviny, ale i vitaminy a minerální látky – hlavně draslík, fosfor a hořčík.

K čemu jsou vlastně dobré? Díky vysokému obsahu škrobu jsou takřka energetickou bombou, a viděla jsem hezkou řádku vesnických pesanů, kteří díky vymetání krmítek babiččiných slípek či čištění koryta v prasečím chlívku dosáhli nebývalé šíře. Proč tedy to otevřené nepřátelství zastánců moderní výživy? Hlavní příčinou je obsah lepku. Lepek – bílkovina obsažená především v pšenici, díky níž jsou rohlíčky a houstičky tak neuvěřitelně nadýchané, ale také velmi častý alergen. Celkově je tato složka velmi špatně stravitelná pro masožravce (ale i krmná pšenice je šlechtěna na daleko nižší obsah lepku, protože ani kravkám není radno přetěžovat trávení. Jen člověk ve své krátkozrakosti si klíďo píďo zhuntuje zažívání, jen aby se mohl zakousnou do bělounké skývy chleba – a kdyby jen do jedné…). Před zkrmováním musí být obilí vždy mechanicky porušené (namleté, namačkané apod.) a tepelně upravené, protože jinak je pro trávení našich domácích šelmiček naprosto nepoužitelné.

Pšenice – vedle rýže nejrozšířenější kulturní rostlina na světě na níž je nemalá část lidstva  závislá jako na zdroji energie. Nelze se pak divit, že je tak často využívaná i ve výživě psů. Najde se v ní nezanedbatelné množství vitaminů B a E, beta-karoten a z minerálů fosfor. Jenže – obsah výše zmiňovaného lepku je prostě problém. (Pro ty, kteří nikdy neviděli, jak tahle bílkovina vypadá, pak věřte, že s vodou z něho vznikne hooodně hustá, vyžvýkaná žvýkačka.) Pokud snad máte pocit, že tenhle problémek vyřešíte využitím tvrdé pšenice, pak vězte, že ani náhodou. Lepek je v této odrůdě poněkud jiný, ale o nic stravitelnější. Nemalé množství krmiv právě pšenici obsahuje, a to jak kompletních granulovaných, tak nejrůznějších příloh (těstoviny), kašiček (kdo by neznal krupičku) či pamlsků (oblíbené piškoty). Pokud není váš pes alergický, pak není nutno se hystericky téhle poživatině vyhýbat, ale na druhou stranu, v zájmu dobrého zdraví, všeho s mírou. Celkem prospěšnou záležitostí však mohou být pšeničné otruby, které obsahují především namleté obaly a hodí se pro úpravu trávení.

Žito – se většinou nepoužívá. Nenahrává mu ani nahořklá chuť a obsah látek, které neprospívají práci střev. Sice může podporovat tvorbu žluči u člověka, ale u psů žádné blahodárné účinky pozorovány nebyly, a jako bonus tu opět máme lepek (byť v menším množství).

Tritikale – vzhledem k tomu, že se jedná o křížence pšenice a žita, tak hádejte, jak si stojí ve výživě našich domácích šelem? Správně – žádný zázrak, takže ho s klidem džentlmena můžeme elegantně přehlédnout.

Ječmen – by byl využitelnější ve výživě psů než pšenice, ale pro chovatele je dostupný většinou jen ve formě krup nebo piva (a tím není radno pejsky napájeti). Je posledním lístkem z lepkového trojlístku a obsah beta-glukanů nijak nepřivítá střevní mikroflóra.

Oves – je oblíbenou přílohou, a to především ve formě vloček. Obsahuje méně energie než ječmen či pšenice, ale je pro hafany celkově stravitelnější. Nutno říci, že i spousta těžkých odpůrců obilovin v psím jídelníčku je ochotna vzít oves alespoň malinko na milost. Traduje se, že má blahodárné účinky na pohlavní pud a u mamin podporuje tvorbu mléka. Oproti ostatním tradičním obilovinám v něm najdeme více draslíku, fosforu, vápníku, vitaminů B a jako bonus přídavek vlákniny. Zkrátka – když jim dáme ovsa, oni skáčou hopsa (alespoň u koní to fungujeJ)

A příště přijde na řadu kukuřice, rýže a pár exotických plodinek, které mohou oživit psí jídelníček.

Převzato - napsala Pavlína Vazdová, naše dlouholetá kamarádka, chovatelka bearded collií, výživářka. Tyto články vycházely i v časopise Pes přítel člověka.

Ptactvo blahem vrní, zas tu máme zrní

A navazujeme plynule na minulý díl, protože nám ještě zbylo dost zajímavých zrníček.

Kukuřice – resp. kukuřičný šrot, který je většinou využíván, obsahuje pouze 10 % proteinů, ale celých 75 % cukříků (omlouvám se – sacharidů) a je ze všech obilovin energeticky nejnadupanější. Nabízí slušný obsah selenu (prima na imunitu i nervíky), draslíku, fosforu a hořčíku, jakožto i vitaminu A, skupiny B (B1, B2, PP) a vlákninu, ale je chudý na esenciální aminokyseliny (což není zase tak velký problém, pokud nehodláme našeho mazlíčka krmit výhradně žlutým práškem). Problém pro majitele bílých a černých psů může být obsah xantofylu a zeaxantinu (žlutých přírodních barviv), které vám mohou poněkud poupravit odstín srsti vašeho mazlíčka. Kukuřici lze použít i z vnějšku, protože mouka bývá účinná proti svědění (aplikujeme jako kašičku, kterou potřeme třeba hmyzí štípanec, anebo do koupele, svědí-li větší plochy).

Rýže – byť se tak netváří, spadá taktéž do téhle skupiny. Ať se již používá bílá či hnědá, bez vaření to vážně nepůjde. Hnědá rýže může díky obsahu kyseliny fytové omezovat absorbci železa a vápníku. Bílá rýže je chudá na thiamin a neoslní ani obsahem vlákniny, ale přítomné škroby účinkují jako dietní vláknina, takže skvěle upravuje zažívání. Z vitaminů zde najdeme nejvíc B (což až tak neplatí u loupané rýže), z minerálů železo, hořčík, fosfor, draslík a zinek (ovšem záleží na druhu). Je také výbornou zásobárnou cukrů, které se uvolňují hezky pomalinku a postupně, takže energie lačné tělo má pořád kde brát. Je skvělou poživatinou pro obtloustlé pesany, kteří se snaží nějaké to kilčo shodit.

Proso – asi většina z nás jej zná spíše jako krmivo pro malé papoušky a jiné exoty. Proso má vyšší podíl esenciálních aminokyselin než pšenice, žito, ječmen, oves i kukuřice. Z minerálních látek najdeme draslík, hořčík, železo, zinek, fosfor, měď a vysoký podíl křemíku (skvělý pro zdravé zuby, drápy a srst ), takže by byla věčná škoda tuhle plodinu nechat projít bez povšimnutí. I když to není úplně běžné, lze jej využít v psím jídelníčku v podobě jáhel, které jsou užitečné pro rekonvalescenty a jedince v plné zátěži. Taková sladká jáhlová kaše jistě nadchne třeba nastávající maminu nebo partu nezbedných psích mimin.

Pohanka – se dnes může objevit na psím jídelníčku většinou taktéž ve formě kaše, případně v podobě mouky přidané do kompletních krmiv. Je skvělou zásobárnou vlákniny, z minerálů oplývá  vyšším obsahem hořčíku, manganu, mědi, fosforu, zinku, selenu, železa a draslíku. Na druhou stranu neobsahuje téměř žádný sodík. Z vitaminů komplex B,vitamin E a P – rutinu (antioxidantu působícího blahodárně na obranyschopnost organismu, posílení stěn krevních vlásečnic a prevenci srdečních chorob, z čehož plyne snížené riziko, že vašeho obranáře skolí infarkt uprostřed kontroláku). Pozor na naklíčená semena – zelené výhonky (nať ) jsou  toxické, obsahují fagopyrin, který  způsobuje tzv. fagopyrismus – hyperfotosensitivitu  na přímém slunku kůže během pár minut zrůžoví, později zčervená a  pekelně svědí).

Amarant (Laskavec) – samozřejmě taktéž nepatří ani mezi běžnou součást lidského, natož psího jídelníčku, to ovšem neznamená, že se v něm nemůže objevit. Má vysoký obsah bílkovin, dostatek vlákniny a minimum jednoduchých cukrů, díky čemuž má nízký glykemický index (což znamená, že dlouho vydrží pocit napapanosti a skvěle se hodí do krmných dávek tlouštíků). Vitaminy E a C spolu se zinkem jsou skvělou podporou imunitního systému – pomohou při posilování obranyschopnosti organismu, při prevenci rakoviny a nádavkem funguje také jako silný antioxydant. Dále v amarantu najdeme vápník, hořčík, draslík i železo, zkrátka šikovná to komoditka.

Quinoa (merlík čilský) – nejspíš toho o téhle jihoamerické výživové bombě (takhle se o ní vážně mluví) mnoho nevíte, ale pozor – nepodceňovat – NASA s ní počítá jako s výživou pro kosmonauty, tak proč ji nenabídnout i našim chlupáčůmJ. Není to obilnina v pravém slova smyslu, a spolu s pohankou a amarantem tvoří vlastní skupinku tzv. pseudocereálií (neobsahují lepek). Na rozdíl od pšenice nebo rýže nabízí strávníkům vyvážený soubor důležitých aminokyselin, představuje také důležitý zdroj draslíku, fosforu, železa, zinku a hořčíku a pyšní se i řadou vitamínů – např. beta-karotenem, vitamínem C, kyselinou listovou, thiaminem nebo riboflavinem.

A tím jsme vyčerpali téma obilí i „skoroobilí“. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, tato surovina se ve výživě psů vyskytovala, vyskytuje a myslím že i v budoucnu vyskytovat bude. Pro většinu výrobců je nepostradatelnou surovinou, především u levnějších řad krmiv, ale využití nachází v nejrůznějších podobách i v domácí kynologické kuchyni. Snad se mi podařilo ukázat, že „zrní“ není jenom démonizovaná pšenice, ale má mnoho různých podob, takže je na zvážení každého pejskaře, zda se rozhodne jej zařadit do jídelníčku svého mazlíčka, nebo se mu bude obloukem vyhýbat. A za měsíc se sejdem u luštěnin.